20 výroční oheň 2006

Čísla a zase jenom číslo. To je to, co nás provází celý život a nejde ošidit. Už je to dvacet let, co se pár kluků rozhodlo založit osadu T.O. Kaltibera. A pět z nich zůstalo této osadě věrni dodnes. Kdo to je. Eman, Frenky, John, Deci a Azbest. Díky kluci, že jste vydrželi. (Co na to říkají přítelkyně, manželky a ex-manželky se neptáme.)

Po pár neshodách ohledně termínu ohně jsme se sjednotili na konečném datumu. Štěstí, že existuje internet coby moderní komunikační nástroj. Dokonce jsme se domluvili na čtvrtečním setkání. Večer v Senoradech se sešli Eman, Deci, Mulisák, Martin a Drát. (Vlastně pořád ti samí!) Přespali jsme nahoře u křížku, neboť to již nemělo cenu chodit dolů. Ráno jsme v klidu nakoupili proviant a sešli dolů na flek.
Pravidelné činnosti jsou připravit flek, dřevo, ohniště. V průběhu pátku přijeli ještě Fanny, Gejza, John a Frenky. Práce se dařila, pokud nepočítám "pár" (asi dva) Deciho ústřely s motorovou pilou. Ten člověk časem složí (skácí) strom i obyčejným nožem (a nařeže odspodu). Důležitý bod: pivo jsme narazili již v pátek k obědu. Celý den jsme strávili na fleku. Eman přivezl děti, Martina a Adélu. Je potřeba připravovat další generaci.

Sobotní ráno bylo tiché a krásné .. než vylezl Frenky ze stanu. Jeho budíček byl hrozný. Zato pěkný pohled byl na ranní hygienu Emana a dětí. Sobota proběhla v družné zábavě a příjezdy kamarádů v autech. Zdá se, že závora nahoře u lesa už nestačí. Na příští rok plánujeme nějaké zátarasy a barikády ze stromů.
Azbest dorazil přesně 10 minut před zapálením. Takže jsme byli kompletní. Jumbu a Soptíka už ani nepočítáme. Oblečeni do nových osadních triček (viz. fotografie) jsme si sami zapálili oheň. Šerifuv úvodní projev si můžete přečíst v příloze níže. Další bod, statistické porovnání posledních deseti let osady ještě níže. Muzikanti hráli, v baru pivo teklo proudem až do jedné hodiny. Pak se projevil nedostatek té jedné bečky, kterou jsme vypili už v pátek.

Neděle proběhla v klidu, protože nebylo potřeba nic dopíjet. Kolem poledne jsme se rozloučili a jeli domů.
Malý dodatek. V průběhu víkendu nás na fleku navštívili dvě ex-manželky. Jedna dovezla rum a druhá buchty.

Šerifův projev na 20 výročním ohni.

Óoo, kde jsou ty časy, kdy jsme tábořili zde na louce pod igelitem bez karimatek 
a poslouchali z Hlasu Ameriky z Azbestova tranzistoráku na baterky reportáž o farmářích z Nebrasky,
o tom, jak pasou svoje stáda na rozlehlých farmách v prérii Nebrasky. 
Tato reportáž na nás tak zapůsobila, že jsme nemohli dát této louce jiné jméno než Nebraska. 
A dnes, jak by řekl starý indiánský válečník z kmene žijícího v Nebrasce,
mnoho vody proteklo v této řece, mnoho vody napršelo, staré stromy padly 
a nové vyrostly, ale tato země, náš flek, je tady a my též.